Už jako malá holka jsem milovala pejsky. Sbírala jsem známky i pohledy s nimi. Přečetla spoustu knížek a znala snad každé plemeno. Nejvíc mě svojí přátelskou povahou i usměvavým výrazem tváře učaroval zlatý retrívr.

Když jsem vloni uznala, že nastal čas rozšířit rodinu o čtyřnohého parťáka, bylo těžké pejska sehnat. Karanténa uvěznila lidi v samotě a toužili po psí společnosti. Několikrát denně jsem telefonovala na spoustu inzerátů, ale pokaždé byl pejsek již zamluven. Začala jsem se rozhlížet i po útulcích, když mi přišlo oznámení o novém inzerátu. Z fotky na mě koukala malá černá fenečka křížence labradora. Ty nádherné upřímné malé černé oči. Ztratila jsem pro ni srdce během chvilky.

Okamžitě jsem telefonovala a měla štěstí. Jupíí, ještě je volná. Teď už naše. Syn se omluvil z odpolední online výuky, připravili jsme pár věcí na cestu a vyrazili. Navzdory vzdálenosti a zákazu opustit svůj okres. Zadala jsem do navigace cíl a jeli jsme. Když jsme po dlouhé cestě míjeli kamiony zaparkované na krajnici, znejistěla jsem. Uviděla jsem polské nápisy a došlo mi, že to byla hranice. Zkontrolovala jsem cíl na navigaci, který nebyl daleko. Pokračujeme v cestě přes Polsko a vjedeme do Německa.

Sakra. Nemáme opustit okres a my si tu cestujeme za hranice. Ani nevím, jestli je potřeba PCR test. Snad nepotkáme žádnou policii. Jen co mi myšlenka prolítla hlavou, zjevila se před námi policejní hlídka na kraji silnice. Příslušník mávnul na poslední chvíli až když spatřil značku. Zastavili jsme u krajnice, skoro 50 metrů za nimi a čekali až dojdou. Nasadila jsem roušku, stáhla jsem okénko a policista zda anglicky nebo německy. No, ve škole jsem měla oba jazyky, ale němčina nikdy nebyla má krevní skupina a vyprchala z mé krve stejně rychle jako pár piv. Zvolila jsem angličtinu. Ptali se nás, kam a proč jedeme.

Vytáhla jsem mobil z držáku na palubce a začala vysvětlovat, že vůbec nevím, proč jsme v Německu, že jedeme tady sem pro pejska a prstem ťukala na mapu v navigaci. Musela jsem vypadat hodně zoufale. Zkontrolovali doklady, obhlédli auto a nechali nás jet. Uf. Tak to jsme zvládli. Dojeli jsme si pro svoje štěňátko a nechali si poradit cestu, ať už nejedeme za hranice. Co čert nechtěl. V Liberci na nás mávnul příslušník české policie.

Nežádal doklady, pouze ho zajímalo, proč jsme opustili okres, odkud a kam jedeme. Vysvětlila jsem situaci. Podíval se na zadní sedadlo, kde seděl syn se štěňátkem v ruce a řekl, že štěně vidí, ale není to výjimka z vládního nařízení. Chvíli působil tvrdě, ale nakonec nás nechal odjet bez pokuty. Po více než 300 km jsme si domů přivezli nádherné štěňátko. Černé stvoření s hnědými packami a očima jak černé korálky. Pojmenovali jsme ji KAILA.

Splnil se mi dětský sen a já měla doma svého pejska. O pár měsíců později jsem si splnila další svůj sen. O zlatém čtyřnohém zvířeti. Objevila jsem nádhernou zlatou minci tygra. Aby mu nebylo u mě smutno, pořídila jsem mu i velkého bráchu ze stříbrné série. Svou vášeň pro sběratelství jsem vložila do úžasné lunární série investičních mincí. Je inspirovaná čínským horoskopem a každý rok vycházejí mince s motivem znamení daného roku. Rok 2022 je rok tygra. Svému zlatému tygříkovi spořím i na domeček ze zlatých cihliček a díky tomu mohu mince kupovat za magické ceny. Těším se až nastane rok opice a mojí sbírku obohatí další mince s mým znamením. A které už mám ve sbírce? To vám povím příště. Chceš si také spořit na domeček ze zlatých cihliček? Zanech mi vpravo kontakt a já ti povím jak.