Přijela jsem do Prahy natěšená, že jsem ani nemohla dospat a vstávala se svítáním. Těšila jsem se, co mě dneska čeká a byla otevřená novému.

Cítila jsem lehké mrazení v zádech, když jsem si vytáhla karty a mluvily přímo ke mně. Skrze ně jsem dostávala odpovědi na své otázky, i ty nevyřčené. Viděla jsem v nich odpovědi i na to, co jsem se ptát nechtěla a jen to v mysli odsouvala někam do zapomnění. Skrze karty vám vesmír posílá vzkazy, co si máte dát do pořádku, aby s vámi hrál. Výklad karet mi stačil k tomu, abych si řekla „Sakra, to mi sedí jak prdel na hrnec.“ Náhoda? Ne, náhody neexistují.

Pak šaman přešel k runám. Vylosovala jsem si runu Algiz – velmi silnou ochrannou runu. Šaman Honza řekl, že to čekal, že si vylosuji právě ji. Asi na své cestě budu potřebovat ochranu, mihlo se mi hlavou. Vím, že před energetickými upíry, kteří mě vysávají a já jim neumím říct ne a držet se od nich dál. A možná i ochranu sama před sebou. Před svými strachy, těmi ďáblíky v hlavě, kteří mě vedou zpátky na scestí. Díky runě cítím, že získávám sílu. Mám svou ochránkyni. Svůj amulet. Už jako malá holka jsem měla ráda amulety, symboly, které mě ochrání a pomohou mi. Někde uvnitř jsem cítila, že mají velkou sílu, že to není jen nějaký přívěšek, ale symbol síly. Něco jako můj vlastní Excalibur.

Když jsem si četla o významu runy, srdce mi poskočilo. Runa mi říká, že poznám životního partnera, od kterého mám očekávat ochranu a bezpečí. Ze svého posledního nevydařeného vztahu, který trval 4 roky, jsem se téměř rok vzpamatovávala. Roční celibát pro mě neznamenal, že kašlu na chlapy, že kašlu na lásku. Vůbec ne. Jen vím, že je potřeba si zahojit rány z minulosti a do nového jít s čistým štítem. Bez nedoléčených zranění z předchozího vztahu. Dala jsem si na čas. Ale konečně mohu s čistým srdcem říci, že svému minulému partnerovi děkuji za to, co jsme spolu prožili a mé srce i mysl ho propustili, aby byl šťastný s někým novým. A já sama se cítím na svou životní lásku připravena.

Po karmických kartách mi šaman do ruky podal hvězdné, ať je zamíchám, rozložím a jednu si vyberu. Vytáhla jsem si kartu, kde bylo napsáno MILOST POD TÍHOU OSUDU. Mám žádat o milost? Dle slov šamana nejsme u nejvyššího souzeni. Proč tedy my lidi tak často soudíme a odsuzujeme? Dívala jsem se na tu kartu a hlavou mi běželo „Mám těžký osud. Zasloužím si milost.“ Sakra, holka, jaký těžký osud? Co si to tu zas hraješ na chudáčka a hledáš jen samé výmluvy?

Po kartách jsme vyrazili na procházku. Šaman Honza mě cestou zahrnoval tolika moudry, až jsem několikrát měla pocit, že na mě mluví knihovna, že to přeci ani není možné, že za svůj život dokázal nasbírat tolik moudrosti a mít rozhled o tolika věcech. Hodně mluví o Akáše – vesmírné knihovně, kde si moudra ze svých předchozích životů vyzvedneš. Začínám věřit na Akášu.

Došli jsme k šamanskému stromu. Čekala jsem silnější, urostlejší strom. Byl to jehličnan, který bych prsty obejmula mít je o něco delší. V první chvíli jsem na něm neviděla nic šamanského či kouzelného. Prostě strom u ohniště a kolem nepořádek od mládeže. Nic magického. Šaman Honza mi začal vysvětlovat, jak probíhá rituál. Cože? Já mám mluvit se stromem? Jasně, už jsem v životě pár stromů obejmula a do klidu přírody se ráda vydávám. Ale mluvit se stromem a říkat mu, jak je krásný? „Ježkovy voči, tady někdo jde.“ Pejskař na procházce a já se tu přemlouvám promlouvat ke stromu. Styděla jsem se povídat si se stromem. Nakonec jsem k němu mluvila jen v duchu. Když se přidal zvuk šamanského bubnu a zpěvu, dostávala jsem se do přítomnosti TADY a TEĎ. Já, šamanská hudba, strom a má přání. Jestli procházel další pejskař, nevím. Již jsem to nevnímala.

Když jsem se dotkla špičkami nohou stromu a chytila ho rukama, po chvíli mi připadalo, že se mnou tančí. Bylo to zvláštní, ale tak opravdové. Cítila jsem jeho sílu, kterou mi dával. Šaman mi dal úkol, ať nechám ruku, kterou méně používám se zavřenými víčky kreslit po papíře. Nakreslila jsem strom. No pětileté dítě by mělo možná hezčí, ale byl to strom. Prý se tomu říká automatická kresba. Tak to jsem zvládla.

Pomalým krokem jsme se přesunuli k dalšímu místu. Na kopec, kde ležel obrovský kámen. Opodál na lavičce seděli dva kluci a jezdili autíčky na dálkové ovládání. Opět jsem měla pocit, že tu budu za blázna, hladit kámen a mluvit s ním. Studu jsem se zbavila o něco rychleji, než předtím. Bylo to díky síle toho stromu? Věřím, že ano. Seznámila jsem se s kamenem a nechala ho, aby si mě načetl. Díky jeho velké rozloze mi připadalo, že bude snadné na něj vylézt a lehnout si. Omyl. Vyškrábala jsem se nahoru, položila na záda a stále sjížděla dolů. Připadalo mi, jako by mě na sobě nechtěl a já se musela rukama silou držet a pokrčenými nohy pevně zapírat, abych se na něm udržela. Když jsem ležela na břiše, opět jsem pevně svírala okraje kamenu, abych nespadla. Kameny prý mají místa, kterými dýchají. Snažila jsem se je rukou najít a díky větru mi připadalo, že je to nemožné. Intuice mě však vedla správně. Ostatně, pod jedno místo jsem se předtím podepsala. Ano, i karty mi ráno říkaly, ať věřím své intuici.

Dvě jeho místa jsem objevila a k třetímu nedošla. Přišlo mi to těžké, tak jsem to vzdala. Šaman mi řekl, ať si znovu vylezu na kámen a popíšu, jak se mi na něm leží, k čemu bych to přirovnala. Leželo se mi pohodlně, jako na posteli. Ale můj mozek mi říkal, že to je přeci nesmysl. Tak jsem řekla, že je to přeci jen kámen a v tu chvíli mě začal nepříjemně tlačit do zad a opět jsem sjížděla dolů. Já ho urazila! Moc dobře jsem to cítila, že se mi leží jinak, než když jsem si na něj vlezla poprvé, ale přišlo mi to bláznovské, tak jsem řekla: „Jak by se mi mělo ležet, vždyť to byl a pořád bude jen kámen.“ Dal mi pěkně za vyučenou. Naslouchání kamene mi připadalo těžké kvůli krkolomným pozicím. Ale slyšela jsem ho, jen jsem neuměla popsat, k čemu bych ten zvuk přirovnala.

Naše cesta se šamanem pokračovala dál k dalším úžasným kamenům. Opět proběhl rituál a následovalo otevírání třetího oka. Lidí bylo v okolí mnohem víc, ale už mi to nevadilo. Další síla získaná od kamene? Zaujala jsem postoj a vztáhla ruce k nebi. Paže jsem měla těžké a dívat se na oblohu mě vysilovalo. Zavřela jsem oči, šaman mi na čelo přiložit barevný kruh a popisoval, co by se mi mělo objevit. Nejdřív mlha nebo opar a najít černý bod. Lítaly mi před zavřenýma očima mžitky a těch bodů bylo několik. Začala jsem být nervózní a že to nedám. Honza mě uklidnil a řekl, ať jeden bod vyberu a dívám se jakoby za něj. Měla bych vidět ven nejdříve jen takovou malou špendlíkovou dírkou. Ať řeknu barvu. Nevěděla jsem. Neviděla jsem něco malou špendlíkovou dírkou, bylo to velké jako tenisák. Je to ono? A barva mi zpočátku měnila odstíny a nedokázala jsem přesně určit, zda je to oranžová. Povedlo se.

„Tak a ještě jednou“ zaznělo nekompromisně z úst šamana. Cítila jsem únavu a už se mi moc nechtělo. Ale poslechla jsem. Zaujala jsem postoj, dýchala a soustředila se. Pak jsem zavřela oči, šaman přiložil kruh rovnou dozadu na týl, když jsme již věděli kudy koukám a řekl „Povídej.“ Neviděla jsem jednu barvu, snažila jsem se soustředit, ale stále jsem nemohla určit barvu. Řekla jsem, že to vzdávám, že to nejde. Šaman mě nenechal to vzdát. Odpověděl: „Ne. Já vidím, že to chceš říct, tak povídej.“ Odvětila jsem, že nevím jaká barva, že se mi tam míchá červená s fialovou. Šaman: „Dobře. A kde vidíš červenou? Spíše uprostřed, napravo nebo nalevo?“ Odpověděla jsem, že napravo. Šaman: „Dobře, otevři oči, já se nebudu hýbat, kousek odstup a otoč se.“ V ruce držel dva kruhy, napravo červený a nalevo fialový. WAU. Tak to je síla. Tolik magie v jediný den. Zažij i ty svůj první šamanský den!